Prázdný byt, prázdný pokoj.
Všechen nábytek vystěhovali, krabice stály poskládané jedna na druhé v novém domě.
Prázdno.
Jen vzpomínky, rozhovory, představy, sny... Sny a jeho fotografie která se mračila ze stěny.
Zastavila se s posledními věcmi v rukou, otočila hlavu za sebe. Pohled jí padl na jeho tvář, hleděla mu do očí, vzpomínala. Dodnes si pamatovala jejich první střetnutí...
---
„Nemůžeš dávat pozor?“ okřikla neznámého, který do ní tvrdě narazil na chodbě.
Neodpovídal, neospravedlňoval se. Jen se obrátil a pohrdavým, chladným pohledem si ji měřil od hlavy až k patě. Potom se otočil a mlčky odkráčel pryč. Jeho, sedmáka nějaká třeťačka nezajímala, nevšímal si jejích stížností.
Ztichla a upřeně se dívala za ním. Uvědomovala si, že by mu měla pořádně vynadat...ne, nezmohla se ani na slovo. Možná by nějaký šílený romantik začal hovořit o lásce na první pohled, čo dokonce o neodolatelné přitažlivosti, ale...Láska? Přitažlivost? U Merlinovy brady! Ten odporný mastnovlasý, vychudlý mladík s bledou pletí a hákovitým nosem by měl bát jako přitažlivý? Fuj! Už jen ta představa jí zvedala žaludek. A láska? On a láska? Nesmysl.
A přece. Přece za ním hleděla, myslela na něj.
---
Tiše se zasmála při pohledu na jeho obrázek, při vzpomínce na svoje někdejší pobláznění. Potom pomalu položila věci na zem a vykročila k fotografii na stěně. Krok za krokem se blížila k němu, čím víc se usmívala, rozvzpomínala se.
---
...Po pár týdnech, přičemž si ho víc a víc všímala, už věděla co ji na něm zaujalo. Tajemství, tragédie, bezcitnost, chlad a jeho malé,nepatrné, romantické já, které vytvářelo velmi mnoho snů a představ.
Představy o úžasné, jedinečné ženě, která zachrání ubohého ztraceného muže, tragického hrdinu a přivede ho sou neoblomnou láskou na cestu dobra a spravedlnosti.
´Nechutné patetické kecy,´ zašimralo vždy to druhé větší, rozumnější a absolutně nesentimentální já. Nehádala se s ním. V podstatě s ním souhlasila, ale i tak o chladném mladíkovi v černém často přemýšlela.
´Kdoví, jestli byl někdy zamilovaný?´ptávala se romantická část a ihned začala vytvářet představy o nenaplněné lásce k Lili Evansové a náhoné známosti na dovolené na horách.
Příjemné příběhy. Krásnější než skutečnost, krásnější než dotěrné řeči rozumnějšího já.
---
Zanedlouho přišla až k jeho obrázku a zastavila se. Dívala se na něho, pohledem cestovala v každičké vrásce na jeho čele, vpíjela se očima do pohrdavého pohledu, putovala dolů, přes zahnutý nos a na chvilku se zastavila u jeho tenkých zavřených rtů.
Stála u jeho obrazu, shovívavě se usmívala sama nad sebou a v tichosti přemýšlela o dalším z jejich řídkých střetnutí.
---
„Počkej, počkej!“ křičela a běžela za ním po prázdné tmavé chodbě. Zastavil a otočil se za hlasem.
„Dej mi pokoj,“ zasyčel, krvácejíc pokračoval ve své chůzi, zatím co se za ním na dlažbě pravidelně rozprskávaly krvavé kapky.
„No tak, stůj, pomůžu ti!“
„Říkal jsem, aby jsi mi dala pokoj!“ Hrozivý hlas umocnil hůlkou namířenou na ni. Zastavila se.
„Chci ti jen pomoct,“ šeptla do ticha nočního hradu.
´On tvou pomoc nechce,´ hovořilo její rozumnější já.
´On je jen hrdý, na to než by ji přijal,´ozvalo se to romantické.
„Nestojím o tvou pomoc, humusačko!“ zařval. Myslel to tak.
Otevřela ústa na protest, ale pak je zase zavřela. Němě se dívala na chabým světlem osvětlenou černou postavu, na krácející ránu na rameni, na jeho kulhavou chůzi. Sledovala, jak se otočil a pomalu odkulhal pryč.
Víc si jí nevšímal, nemyslel na ni.
Stála a nehýbala se, plakala. Potom se i ona obrátila a ztěžka vykročila opačným směrem než on. Sklonila hlavu, přivřela oči...
Pomalu jí v mysli vyvstávala představa jeho těla, zhrouceného na zemi, jí samou, jak k němu běží, jak ho odlevitovává do postele, jak ho ošetřuje, jak on v horečce šeptá...
´Moje jméno,´zasnila se romantička. ´Jméno jeho tajné lásky!´
´Nechutně sentimentální. On a láska? Blbost,´zahudrovalo to druhé já.
„Já vím,“ pověděla sama od sebe polohlasně, „je to jen můj sen.“
---
Stojíc u jeho obrazu zvedla ruku a zamyšleně se dotkla lesklého papíru. Palcem mu přejela od kořene nosu dolů, až na jeho zahnutou špičku...
---
...Zvedl ruku a sevřel její tvář do svých dlaní. Bylo to tak příjemné. Nerozuměla, jak bez toho mohla vůbec předtím existovat. Bez jeho teplých, bezpečných dlaní.
---
Otevřela oči, povzdechla si a spustila ruku k tělu. Ach, ty sny. Jak dlouho už s nimi žila, jak dlouho už s nimi usínala, s nimi vstávala. Její sny ho dokonale nahrazovali.
Jak to bylo už dávno...Už dávno o něm takto nepřemýšlela, už dávno nežila v bláznivých romantických představách, už dávno neměla na očích růžové brýle. Dávno.
Možná se to začalo měnit, toho večera, kdy ho našla spát v knihovně.
---
...Ležel na hromadě knih, pokojně oddychoval. Přikročila blíž. Opatrně se natáhla pro starou učebnici a znechuceně ji odložila zpět. Černá magie. Otřásla se a pohledem mimoděk zabloudila k jeho levému předloktí.
´Ne!´ vykřiklo romantické já.
Prudce se nadchla,udělala vyděšený krok zpět a vystrašeně si zakryla ústa rukou.
Ne!
Smrtijed.
´Vrah, přívrženec Toho-jehož-jméno-se-nevyslovuje, zločinec,´ opakovalo stále dokola rozumnější já, ´Představ si co udělá s obětí, s někým kdo se mu nelíbí?´
Nechtěla to vědět, nechtěla. Přála si běžet, utéct, skrýt se před odpudivou skutečností.
Zabije...
---
Zamračila se a odstoupila od jeho obrazu. Vzpomínala si, jak ho nenáviděla, jak ho proklínala. Nejraději by ho viděla mrtvého. A vzpomínala si též, jak si nakonec vysnívala jeho obrození, přechod na stranu dobra...
---
Seděla mna své posteli, ještě stále se třásla, ale konečně se začínala uklidňovat. Pomalu zavřela oči a zhluboka dýchala.
´Možná se zamiluje! A potom, co jeho lásku surově zabije Ten-ke-kterému-se-ten-naivní-blázínek-přidal, odvrhne zlo a přidá se opět na stranu dobra.
´Kvůli lásce!´vzdychla romantika
´Větší hloupost jsi už neuměla vymyslet? On se nezmění! Možná se vrátí, jak ty si troufáš hovořit, na správnou cestu, ale určitě ne kvůli lásce,´ zasáhlo nesentimentální já.
´No tak ho přemluví někdo jiný. Brumbál, třeba...Ano, Brumbál ho přesvědčí, on si uvědomí svou chybu a přidá se k němu. A zachrání nevinný život.´
´Zase ženu, co? Ach romantiko, jaká jsi přehledná a neorginální.´
´Ne, ženu ne. Dítě.´ prohlásila romantika hrdě. ´Dítě rodičů, kteří zemřeli kvůli němu.´
´No to jistě...´
---
Opět se usmála. Jaká jen byla tehdy naivní. Ale bylo to pěkné. Líbilo se jí vymýšlet absurdní situace, při kterých líbal žábu-zakletou princeznu, či hrál na kytaru v baru starý bluess. Ale to teď bylo pryč. To všechno už bylo za ní. Konec.
Trochu smutně si povzdechla, opět přikročila blíž k fotografii a naposledy se na ni upřeně zadívala. Opět ji zaplavily staré představy, staré sny. Žádná skutečnost, jen sny...
---
...Zahleděla se do tmavých očí a objevila v nich něco, co předtím nikdy neviděla. Jen málo ženám se naskytl tento pohled.
Vstal. Jeho přísná bledá tvář vypadala najednou jinak. Bojoval sám se sebou předem prohranou bitvu. A zároveň si uvědomoval, až bolestně si uvědomoval, že nemá nejmenší šanci. Jednoduše musel podlehnout.
Nechtěla čekat, kdy pomine jeho váhání. Naklonila se k němu a jemně ho políbila.
---
Smutně si vzdychla. Představám byl konec. Realita? realita byla v nich tak odlišná... V té on ženám nevěnoval žádnou pozornost. V té byl chladným, nevšímavým, neromantickým, sarkastickým mužem bez jakéhokoliv citu.
A hádám, právě proto o něm tak ráda snívala.
Zamyšleně se na něj podívala, pohladila ho po papírové líci a doširoka se usmála. Potom přivřela oči, nadechla se a konečně obrátila jeho fotografii zavěšenou na krátké šňůrce směrem ke stěně.
Vydechla si.
Vykročila ke dveřím, zdvihla svoje věci ze země a položila ruku na vypínač. Ještě naposledy se obrátila k jeho otočenému obrazu, naposledy se usmála, při pomyšlení na něj naposledy se s ním rozloučila.
Zhasla. Odešla.
Prázdný byt, prázdný pokoj.
Všechen nábytek vystěhovali, krabice stály poskládané jedna na druhé v novém domě.
Prázdno.
Jen vzpomínky, rozhovory, představy, sny... Sny a jeho fotografie otočená ke stěně v tmavém, opuštěném bytě.
www.nox-aria.estranky.cz
(Aria, 21. 6. 2011 15:41)