7. Severus Snape...
Dny plynuly jeden za druhým a Healey sotva postřehla, že červenec už brzy končí. Za celou tu dobu se nedělo nic zajímavého. Bylo pár útoků, výzvědných akcí a spoustu porad... Brumbál docházel do Fénixova řádu každou středu a pátek, výjimečně i v pondělí. Healey šlo učení velice rychle. S Hermioninou pomocí už probírala s Brumbálem poslední látku třetího ročníku. Ředitel jí pokaždé donesl potřebné učebnice a ona z nich pilně studovala, vždy tři hodiny denně- OPČM, přeměňování, kouzelné formule a potom, ve volném čase nakukovala do učebnic od - jak to ředitel nazval - lehčích předmětů. Hermiona jí opravdu hodně pomáhala v nacvičování užitečných kouzel - jako třeba rozsvícení hůlky, přivolání předmětu, nebo kouzla reparo. Harry se konečně trochu zklidnil s tím: „Hele, víš komu jsi teď byla podobná?“, a Ron ji celkem obstojně naučil hrát kouzelnické šachy.
Jelikož tu Helaley byla už přibližně měsíc, začala je všechny brát téměř jako svou rodinu. Otrkala se, přestala být nesmělá a dokonce i Milka se tu začala cítit dobře; skamarádila se s Křivonožkou a spali spolu v jednom košíku.
Healey, ani ostatní se ven moc nedostávali. Občas přišla Tonksová, nebo Kingsley - kterého už stačila poznat - aby jim předali důležité informace ohledně Voldemorta a jeho plánů, nebo Mundungus - mrňavý páchnoucí zlodějíček se svým osobním doprovodem v podobě Moodyho a jeho čarodějného oka.
Eden měla spoustu práce na ministerstvu a v řádu, přesto se však Healey věnovala, pomáhala jí s učením asi tak stejně jako Hermiona a za dlouhých nocí jí ve světle lampičky vyprávěla staré příběhy, nebo rozčesávala vlasy a ukazovala jí stará alba s fotkami.
Healey už dávno nebyla malé dítě, vlastně už ve svých brzkých šesti letech se o sebe sama dokázala postarat, přesto však stále ráda sedávala v peřinách, poslouchala hlas své matky a vynahrazovala si tak ta uplynulá léta, kdy musela být zavřená v dětském domově, úplně sama...
Ty chvíle byly nádherné. Eden měla svou vlastní ložnici, kdesi ve druhém patře a Healey za ní často chodívala, učila se tam a povídala si s ní. Nakonec to zašlo až tak daleko, až si byly blízké jako sestry...Healey Eden několikrát našla se zarudlýma očima a kapesníkem v ruce, tehdy si k ní tiše přisedla, přitiskla se k ní, a mlčky spolu seděly, hleděly do zdi a do stropu a svou přítomností podporovaly jedna druhou, přemýšlely nad svým ponurým životem a jasně si uvědomovaly, že v této době mohou během chvilky, během té hodiny, co Eden jde na výzvědy, ztratit jedna druhou.
Healey si moc dobře dokázala představit, jak se její matka si cítí. Ani ona sama to neměla nejlehčí, jistě, měla tu Harryho, Rona a Hermionu, Ginny a Siriuse a ostatní. Přesto se ještě stále často cítila osamocená a nevěděla, co si sama se sebou počít. Dostavovaly se i bezdůvodné stavy deprese...možná to bylo tím vším, co musela ještě stihnout, možná tím, že dům na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct byl veliký a ponurý se spoustou temných zákoutí, chodeb a neprozkoumaných pokojů, nebo také tím, jak se cítila Eden... Připadalo jí, že snad zrcadlí pocity své matky. Když byla Eden nešťastná, cítila se Healey navlas stejně. Věděla sice, že v takových chvílích by měly být spíše jedna druhé oporou, věděly to obě, ale nějak to...prostě to nešlo, nešlo to jinak, pokud nebyly chvilku spolu. A nepotřebovaly slova, aby rozuměly té druhé...
Healey seděla v jejich dívčím pokoji a sledovala, jak Harry, Ron, Hermiona a Ginny hrají Řachavého Petra. Na klíně měla rozloženou tlustou zaprášenou bichli, spíš jen tak pro efekt, aby se cítila jako, že něco dělá. Původně měla v plánu se z ní opravdu něco naučit, ale poté, co se přistihla, jak vůbec nečte, nýbrž kouká Ginny přes rameno a hlasitě se směje s ostatními, vzdala to.
Ve chvíli kdy Milka vyskočila na stůl a rozsypala tak po zemi celý balíček karet uslyšela Healey zvonek. „Dojdu tam,“ zvedla se rychle ze své postele a rozeběhla se ke dveřím, zatímco její čtyři kamarádi zajeli pod stůl a začali chytat Milku, která spadané karty nadšeně cupovala.
Healey doufala, že by to mohla být Tonksová, která se za tu dobu stala její dobrou přítelkyní. Kolikrát se spolu u stolu v kuchyni nasmály až sotva mohly dýchat, nebo dostaly čtvrthodinový záchvat smíchu, kdy se Sirius pokoušel křísit jednu nebo druhou... Předevčírem, co se ve Fénixově řádu stavila Tonksová naposled, slíbila Healey, že pro ni přinese nové vydání knihy o slavných kouzelnících dvacátého století, a ona už se nemohla dočkat. Tonksová ji pravidelně zásobovala knihami, časopisy a brožurami všech druhů, a jak se později ukázalo, měly obě stejný vkus.
„Jdu tam!“ zakřičela Healey, když se octla u posledního schodu; to aby ostatní věděli, že se nemusejí zvedat. Bylo to takové domovní pravidlo. Nejednou se totiž stalo, že někdo zazvonil a ze všech světových stran domu se ke dveřím seběhli úplně všichni, kdo v tu dobu byly v hlavním štábu. Healey se rozeběhla ke dveřím, položila ruku na kliku a otevřela.
Ne, nebyla to Tonksová.
Do předsíně napochodoval jakýsi muž. Healey ho tu ještě nikdy neviděla. Byl vysoký, měl mastné černé vlasy někam na ramena a jeho černý plášť za ním působivě vlál.
Healey zavřela a udiveně na něj pohlédla.
„Kdo jste?!“ zeptala se útočně a vytáhla hůlku.
Postava se otočila a probodla ji tvrdým pohledem svých temných očí.
„A kdo jste vy?“ zeptal se muž po chvilce mrazivě.
Healey strnula.
***
Eden, která právě spolu s Molly a Brumbálem, jež se tu stavil na oběd, seděla v kuchyni a popíjela kávu, uslyšela zvuk otevíraných dveří.
„Kdo jste?!“ zaslechli Healeynin hlas.
„Kdo to je?“ napřímila se Eden a napůl připravená vyskočit z lavice pohlédla na Brumbála.
„Klid, to je jen- “
„A kdo jste vy?“ donesl se k nim tichý hlas z předsíně.
Brumbál se usmál: „Myslím, že Severus už dorazil.“
„Kdože?!“ vyjekla Eden a vymrštila se na nohy.
„Vy si snad nepamatujete?“ zeptal se ředitel vlídně. „Přeci profesor Snape.“
Eden zbledla a zatvářila se, jako by jí vzal pánví po hlavě.
„To snad ne...“ zašeptala. Věděla, že se s ním někdy setkat bude muset. Čekala však, že nejdříve na škole...a bála se toho.
„Brumbále, to jste mi nemohl...“ nedokončila a vyděšeně se na něj podívala.
„Promiňte, myslel jsem - nebo, copak se něco stalo?“
Eden zbledla ještě víc. „Ne,“ zamumlala tiše, i když by mu teď nejradši dala pěstí do nosu, a vyběhla z kuchyně.
***
„A kdo jste vy?“
„Já,“ vystrčila bojovně bradu, „jsem Healey Downová, jestli vás to tak moc zajímá,“ odpověděla dívka okamžitě, „a jestli si myslíte že se vás leknu tak to jste na omylu, protože-“
„Kde máš rodiče?“ zeptal se nebezpečně.
„Tam,“ ukázala Healey směrem ke kuchyni.
„A jak se jmenují?“
„Moje mamka se jmenuje Edena Ernbachová, proč vás to zajímá? Půjdete si snad stěžovat? Být vámi tak okamžitě zmizím, jinak si to šeredně odnesete, je tu polovina řádu!“
Muž se ale stále ještě neměl k odpovědi. Ztuhl a zíral na ni.
„Tak kdo jste?!“ vyjela po něm, „chcete tu snad něco?“.
Chvilku váhal, ale pak se konečně představil. „Severus Snape, těší mne,“ ušklíbl se ironicky, a pak bez pozvání vykročil úzkou chodbičkou do kuchyně. Healey tam zůstala stát a ohromeně pozorovala jeho záda. Takže Severus Snape...no, tak to bude mít Ron radost. Jestli je opravdu tak děsivý, jak se říká, bude s ním mít co dočinění.
***
Eden vyběhla z kuchyně a vzápětí se s někým srazila. Vypískla a rychle se chytla oné osoby za ramena, aby nespadla.
Snape se nadechl, že něco pikantního řekne, když ta žena vrazila do něj. Pak si to ale rozmyslel a jen si odkašlal: „Ehm, mohla byste mne pustit? Mám mnohem důležitější věci na práci než objímat se s neznámými ženami na chodbách,“ řekl a odtáhl ji od sebe. V celkem úzké chodbičce bylo docela šero a tak hned na první pohled neznámou nepoznal. Až teď, když si ji pořádně prohlédl, s hrůzou a zároveň jakousi drobnou radostí seznal, že je to Eden, samozřejmě ale na sobě nedal nic znát, koneckonců, podvedla ho.
„Ale já tě přece vůbec neobjímám,“ pravila rozhořčeně a vztekle si ho změřila.
„Ede-A odkdy my si tykáme?!“ opravil se rychle
„No ne, takže ty jsi mě vážně poznal?!“ pozvedla jízlivě obočí a jeho předchozí poznámku ignorovala. „Snape,“ dodala ironicky, pak se otočila na podpatku a odkráčela zpět do kuchyně, kde se zhroutila na židli.
Uražený profesor lektvarů se po chvilce vydal za ní.
***
Ozvalo se dusání po schodech a do předsíně seběhla Hermiona, Harry a Ron.
„Kdo to byl?“ zeptal se Harry
„Slyšeli jsme...zvýšené hlasy...“ doplnila ho Hermiona bez dechu.
Healey se podívala na Harryho. „Jo,“ ušklíbla se, „to se ptá ten pravý.“
„Tak kdo?“ naléhal Ron, zatímco se Harry pomalu vydal zjistit si to sám.
„Severus Snape,“ odpověděla.
Ron zezelenal. Harry se na místě zarazil a spěšně se vrátil zpět k nim. „Jsi si jistá?“ zeptal se s obavou v hlase.
Healey obrátila oči v sloup. „Představil se mi,“ řekla znuděně. „Jenže, moc pozdě. Nejprve jsem ho pořádně sjela ve smyslu ať vypadne a co tady pohledává.“
„T- tak to je... to je nářez,“ prohlásil Ron obdivně.
„Tam nejdu,“ prohlásil Harry pevně, „na konci roku byl na mě pěkně naštvaný, neodevzdal jsem mu domácí úkol a on už mi nemohl dát školní trest.“
Healey se nadchla, protože se chtěla na něco zeptat, ale Hermiona ji předběhla: „Počkej, vždyť to nedává smysl-“
„Ostatně jako všechno co kdy vypustí z pusy,“ ucedila Healey zlomyslně.
Hermiona se na ni překvapeně podívala a pak pokračovala: „...přeci poslední vyučovací den ti ještě školní trest dát může, a ten úkol se přeci musel odevzdat právě poslední hodinu lektvarů, ne?“
„Jo, to jo, vždyť já ho odevzdal, jenže Snape mi ho vrátil, že je prý celý špatně, ať ho předělám a přinesu mu ho druhý den. Ale další den byla právě hostina na konec školního roku a já na tu esej jednoduše zapomněl.“
„Není to snad jedno?“ ozval se Ron, ale nikdo si ho nevšímal.
„Snape učí v Bradavicích?“ zeptala se Healey, úplně zmatená.
„Jo,“ přitakal Harry, „myslel jsem, že to víš.“
Healey zavrtěla hlavou. „Teď už jo...A-“
„Hele, nerada ruším,“ řekla Hermiona, „ale tohle není to nejlepší téma, které bychom mohli probírat tady v předsíni.“
A tak se vydali nahoru do jejich dívčí ložnice - kde se scházeli nejčastěji. Ginny zase někam zmizela a tak měli pokoj jen pro sebe. Posedali si na postele, Milka vyskočila Healey na klín a příjemně hřála.
„Jak dlouho učí v Bradavicích?“ ozvala se Healey po chvilce.
„Kdo?“ zeptal se Ron.
„No Snape, přeci,“ vzdychla.
„Tak to ti vážně nepovím,“ zamyslel se, když zřejmě nepochopil její záměr. Kdežto Hermiona se zatvářila soucitně a i Harrymu to k Healeynému překvapení došlo také celkem brzy.
„Heal,“ ozvala se tiše Hermiona, „vím, na co myslíš, ale on to určitě být nemůže. Ano, učí v Bradavicích, má sice černé vlasy a oči, stejně tak jako ty, ale těch profesorů se za ty roky mohlo vystřídat hrozně moc. Osobně si myslím, že tvůj otec už tam dávno neučí. Protože z našich profesorů jsi opravdu podobná jen jemu, a ani to snad ne. Rysy máš po Eden a se Snapem máte vážně nanejvýš společnou právě barvu očí a vlasů...Já nevím, můžeme se tedy potom podívat do nějakých registrů...ale, víš kolik takových lidí chodí po světě? A ty Harryho poznámky byly jen žertíky. Hodně blbý žertíky.“
„A já si taky nemyslím, že by byla tvá mamka schopná zamilovat se do takovýho prevíta,“ přisadil si Harry.
Tentokrát Healey neudělala vůbec nic. Jen tiše seděla a přemýšlela o tom co jí právě Hermiona řekla. „Asi máš pravdu,“ připustila nakonec. „Co vlastně v Bradavicích učí?
„Lektvary,“ přispěchal s odpovědí pohotově Harry.
***
Mezitím v kuchyni
„Takže ty mi chceš říct, že ona je tvoje dcera?!“ Snape rázoval po místnosti sem a tam
„Ano,“ přisvědčila Eden naprosto v klidu, ačkoliv se jí mírně chvěla kolena. Vidí ho, po tolika...kolika? Patnácti letech? Vidí ho, vidí Severuse Snapea-muže, kterého tak věrně milovala...kterého nenáviděla. Byl pořád stejný, naprosto...nezměnil se ani trošičku...Vlastně ano, trošičku ano; teď už pro něj byla cizí...minulost.
Snape se prudce zastavil, zlobně se na ni podíval a otevřel pusu na protest.
„Molly, Albusi,“ poprosila je Eden, „mohli byste nás na chvilku nechat o samotě?“
Brumbál, který do té doby zkoprněle seděl u stolu, se až přeochotně zvedl a zamířil ke dveřím.
„Ale co večeře?“ namítla Molly, která však stejně nevařila. Úplně na to totiž zapomněla. Stála u plotny a sledovala nastávající hádku, zvědavá co z toho vyjde.
„Ta počká,“ řekla Eden hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky a nespouštěla přitom oči ze Snapea.
Pani Weasleyová s fňuknutím praštila vařečkou do hrnce, vypocho-dovala ven a zavřela za sebou dveře.
„Jak jsi mi to mohla udělat?“ zasyčel Snape. „Proč jsi utekla?!“
Eden ztratila nervy. „A proč jsi ty odešel ke Smrtijedům?!“ zaječela na něj.
Neodpověděl.
„Kde jsi byla? Hledal jsem tě!“ vztekal se.
„Zato já jsem tě nemusela hledat vůbec. Jsi tam pořád, viď?“
„Kde?“
„V Bradavicích.“
„Samozřejmě o co ti jde?!“ vyštěkl.
„No bezva...“ ujelo Eden.
„Jak to myslíš...?“ zeptal se Snape nebezpečným tónem.
„Asi tak, že tam budeme spolu,“ zamračila se na něj.
Snape ztuhl. „To teď vynechejme, neodváděj řeč jinam!“
„Dobře, ale nevím co po mě chceš...“
„Kdo- je- její otec?“ hláskoval Snape rozhozeně.
„Už jsem ti řekla, tohle se nedozvíš, a proč to chceš vlastně vědět? Co tobě na tom sejde?“
Proč to chtěl vědět? Přeci aby se dozvěděl, kvůli komu ho opustila, aby ho mohl najít, pěkně si to s ním vyřídit!
„To je moje věc,“ řekl jen. „Je to mudla?“
„Ne.“
„Kouzelník?“
„Logicky.“
„Znám ho?“
„...“
„No tak!“
„Jo...snad.“
„...učí se mnou?“
„To vážně nevím,“ ucedila Eden. Bylo to jako hra na schovávanou ...hledat někoho, kým vlastně jste...hledat sebe...
Komentáře
Přehled komentářů
Zajímavé
:D
(Clarett, 3. 10. 2010 14:31)Cha! Moje oblíbená kapitola. Strašně tě obdivuji. Umíš tak nenuceně a přirozeně psát přímou řeč... ach. :) Ta jejich závěrečná hádka prostě nemá chybu. :)
...
(Barunka, 2. 10. 2010 17:20)
Milá Colette, právě jsem chytla záchvat smíchu.
"Učí se mnou?"
"To vážně nevím"
Umřela jsem smíchy málem. Ale musím uznat, Healey by měla celkem dobrou dedukci :-)
Je to úžasně napsané. Tak, že se už nemůžu dočkat dalšího dílu... :-)
P.S. Omlouvám se, ten komentář je jaksi zmatený
www.nox-aria.estranky.cz
(Aria, 13. 10. 2010 14:58)