6. Nepříjemně podobná
„Takže, slečno Downová,“ začal Brumbál svůj proslov o tři dny později. „Přečetla jste ty knihy, co jsem vám dal?“
Přikývla. Popravdě, přečetla už úplně všechny.
„Výborně,“ pochválil si „V tom případě se už nemusím více ptát a můžeme konečně začít.“
Stáli v jednom z mnoha pokojů Fénixova řádu. Ředitel ho upravil tak, že vypadal jako nějaká tělocvična. Byl větší a bez nábytku. Dřevěná podlaha se jen leskla, po dvou protějších dlouhých stěnách se táhla obří zrcadla a ozvěna tam opakovala každé slovo.
„Co byste ráda zkusila jako první?“ podíval se na ni Brumbál
Healey jeho otázka překvapila, vždyť přeci on tu velí...
„Noo,“ protáhla pomalu, „já bych ráda tu obranu.“
Brumbál se usmál-očividně to čekal. „Dobrá, tak tedy, nejprve vás naučím jak odrážet kouzla. Formule zní protego, ale to už vy víte, nemýlím-li se, a v nejhorším prostě uskočte.“
Healey ztuhla. Praktickou výuku tak brzy nečekala. Mezitím se Brumbál otočil a spokojeně odešel na druhou stranu.
Healey křečovitě svírala hůlku, se kterou doposud nezkusila ani accio nebo lumos a měla tu teď vytvořit ochranný štít, kterým nepronikne Brumbálovo kouzlo...?!
„Takže, slečno, až napočítám do tří, vyšlu proti vám odzbrojovací kouzlo. Vy se pokusíte včas vytvořit dost pevný štít a udržet si ho, ano?“
Dívka prkenně přykývla.
„Tak, raz-dva-TŘI!“ ředitel sotva pohnul rukou a poručil: „Expellarmus.“
Healey bleskově zareagovala. Prudce švihla svou vlastní hůlkou z ořechového dřeva. „Protego!“ vykřikla a před ní se rázem objevil zářivý modro-tyrkysový štít.
Brumbálovo kouzlo do něj narazilo, hladina štítu se rozechvěla a odrazila rudý paprsek opačným směrem.
Ředitel nepatrně zavrávoral a uskočil, když kolem něj cik-cak proletělo jeho vlastní kouzlo a rozbilo se o stěnu za jeho zády. Tvářil se absolutně ohromeně.
Hned nato se Healeynin štít rozplynul a dívka se zhroutila k zemi.
Brumbál rychle slonil svou hůlku a rozběhl se k ní. „Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě a podal jí ruku.
Neomdlela. Jen ji tím vysílením už neunesly nohy. Motala se jí hlava a v uších jí hučelo, přesto však statečně přikývla a nechala ho aby jí vytáhl do stoje.
„Tedy slečno Downová, neříkejte mi, že jste se to ještě nikdy neučila!“ řekl jí po chvilce co si urovnala oblečení a konečně se přestala třást.
„Ne, neučila,“ vydechla Healey „Nemohu uvěřit, že jsem to dokázala.“
„Ani já ne,“ pohladil si Brumbál vous.
„Jak je to ale možné? Bylo to moje první kouzlo.“
„Sám tomu moc nerozumím ale...asi máte prostě obrovské kouzelnické nadání,“ pravil prostě. Pak potřásl hlavou. „Dobrá, chcete to zkusit ještě jednou?“
„Samozřejmě!“ přitakala horlivě.
„Tak tedy, zkusíme znovu ten ochranný štít. Když se vám ho opět podaří udržet pevný a neskácíte se na zem, budeme si moci vyměnit role.“
Healey se rozzářila. „Vážně?“ zeptala se s nadějí v hlase.
Brumbál přikývl. „Připravte se,“ usmál se na ni a přemístil se na druhý konec místnosti. „Tentokrát vyzkouším těžší kouzlo,“ upozornil ji, potom kývl a napřáhl před sebe hůlku. „Nuže, raz-dva-TŘI, MDLOBY NA TEBE!“
V Healey hrklo. „PROTEGO!“ vyjekla jako šílená, ale štít, který se před ní zhmotnil byl mnohem průhlednější než ten minulý. Healey zachvátila vlna paniky, když omračovací kouzlo narazilo do její vlastní, ubohé ochrany. Štít to odrazilo, směrem k ní, Healey uskočila, zakopla o vlastní nohy, upadla na zem a ve chvilce, kdy se štít rozplynul jako pára, jí nad hlavou prosvištěl oslabený, světle oranžový paprsek a narazil do stěny za ní. Ozvala se hromová rána, jak kouzlo narazilo na pevnou překážku, kus zrcadla pukl a s děsivým skřípotem se vysypal na zem.
Healey se snažila co nejdříve vydrápat na nohy, pod nohama jí křupaly střepy a kolena se jí třásla.
Brumbál k ní vykročil. „Zaváhala jste,“ sdělil jí.
„Já vím,“ přiznala.
Ředitel si ji prohlédl od hlavy až k patě. „Jak vidím, nic se vám nestalo.“
Healey přikývla.
„Výborně, tak to mělo fungovat, to zrcadlo nemělo být nebezpečné. Podívejte,“ a zvedl ze země jeden malý střípek, „je dokonale zaoblený.“
Potom ho s úsměvem upustil zpět na zem a mávl hůlkou: „Reparo.“
A všechny střepy se vrátili zpět na své místo, kde se opět scelili v jednolitou lesklou rovinu.
„Tak, teď se ale vraťme k vašemu problému, neměla jste pevný štít, jakto?“ zeptal se mile.
„Lekla jsem se, že mě omráčíte,“ prohlásila zahanbeně.
„Ano, to je samozřejmě méně příjemné, než pouhé odzbrojení,“ zaculil se Brumbál, „stačilo by pouhé enervarte abych vás znovu probudil, ale přesto si myslím, že jste se z toho poučila a výměnu rolí si zasloužíte, i když s odřenýma ušima.“
Healey vykouzlila na tváři ten nejnevinnější úsměv.
„Teď se budete pokoušet odzbrojit vy mne...“ upřesnil ještě Brumbál.
Trénovali celé odpoledne. Healey se ani jednou nepodařilo sebrat řediteli hůlku,´No ještě taky aby,´pomyslela si,´vždyť je to nejmocnější kouzelník na světě.´Zato měla co dělat s uskakováním před svými vlastními odraženými kouzly. Ředitel si ji ale stejně nemohl vynachválit. Říkal, že takhle jim to půjde mnohem rychleji, když je prý Healey tak nadaná.
Nakonec jí dal ještě pár otázek, aby si ověřil, jak moc si toho zapamatovala z knih. Bezchybně odpověděla úplně na všechno...Tedy, až na záludnou otázku o mozkomorech. Healey si nejprve myslela, že je to nějaká nemoc, jelikož to ještě nikdy neslyšela. Brumbála to hrozně pobavilo. Vysvětlil jí to a řekl, že přijde opět za týden - tedy v pátek, a že si do té doby má přečíst Přeměňování pro první ročník a udělat si výpisky z jedné takové brožurky, kterou jí přinesl.
Také jí pověděl, že po dobu prázdnin jí zrušil hlídáček, a že si tedy do jejich příštího setkání může toho trochu natrénovat, aniž by byla potrestaná ministerstvem. Pak se ještě ptal, jak vychází s Harrym, Ronem a Hermionou, a jak se jí líbí ve Fénixově řádu. Healey mu řekla, že je tu moc spokojená a ještě se z něj pod rouškou lsti pokusila dostat, jestli náhodou něco neví o jejím otci. Laškovně se usmál a prohlásil, že mu Eden sice odmítla cokoliv říci, ale že tuší...Logicky se potom upřímně bavil nad tím, jak si Healey lámala hlavu a jak jí vadilo, že už dva lidé vědí něco víc než ona.
***
„Tak co jste trénovali?“ ptal se Ron zvědavě.
Seděli v knihovně a pozvolna se probírali celými stohy knih. Hermiona si totiž umanula, že když má teď Healey dočasně zrušený hlídáček, což podle jejího názoru bylo naprosto úžasné, musí toho využít a rozhodla se, že jí s učením bude pomáhat.
Právě teď rozčileně listovala nějakou starou ošmatanou knihou.
„Ne, to zase není ono!“ vykřikla snad už po sté a naštvaně s ní praštila o desku stolu. Vzápětí však knihu opět uchopila a začala se jí omlouvat...
„A co vlastně hledáš?“ zeptala se Healey poněkud podrážděně, protože už ji neustálé Hermionino mumlání a naříkání nervovalo.
„Byla tu jedna taková, taková učebnice pro začátečníky. Byla hrozně stará, ale bylo v ní všechno,“ kvílela Hermiona a pletla si, samou nervozitou, z vlasů copánky.
„O čem byla?“ zeptal se Harry a zvedl hlavu od starého výtisku Denního věšce.
„No právě, o kouzelných formulích,“ odpověděla mu a zhroutila se na lavici vedle něj.
„Hermiono,“ překvapeně se na ni podíval, „proč nezkusíte accio?...I když, vlastně,“ opravil se po chvilce, „to Healey nezvládne...“ Nemyslel to nijak zle, ovšem, klidně to tak mohlo vyznít.
„A to řekl kdo?!“ napřímila se uražená.
„To není tvoje chyba, tohle by nikdo-“ začal Harry.
„Já vím, že to není moje chyba!“ zasyčela Healey tiše.
Harry nadskočil.
„Co je zas?!“ vyštěkla na něj, protože to jeho chytání se za pusu a lekání se, kdykoliv promluvila a něco se jí nelíbilo jí už vážně lezlo na nervy.
„Málem jsem si myslel, že sem přišel Snape, takovýhle tón nasadí vždycky, když v kotlíků špatně míchám,“ sdělil jí.
„U MERLINA! Dej mi už pokoj s tím vaším Snapem! Mě totiž vůbec nezajímá kdy a v čem jsem mu podobná. Já stejně vím, že to říkáš jen proto, abys mě vyprovokoval,“ naštvaně na něj zahlížela.
„Vyprovokoval k čemu? Co je to za nesmysl?!“ dopálil se Harry.
„Tak dobře, stačí,“ natáhla Hermiona ruce v ochranném gestu. „Klid. Heal, promiň, my jsme nevěděli...“ nedokončila a pak pokrčila rameny. „Zkus to.“
„Jo, co my víme?“ podpořil ji Ron.
Healey pozvedla hůlku: „Jak se ta kniha jmenovala?“ zeptala se ještě, už klidným tónem.
„Mám takový pocit, že Velká kniha kouzelných slov a zaříkadel,“ zareagovala Hermiona pohotově. „Nic neobvyklého.“
„Dobře, tak tedy: Accio Velká kniha kouzelných slov a zaříkadel.“
Kdesi vzadu, za nimi se ozvalo tlumené bouchnutí a po chvilce se k nim jednou z chodbiček rozlétla požadovaná kniha.
Hermiona obdivně zavýskla.
Komentáře
Přehled komentářů
Páni, mám ještě ve čtení tady co dohánět. x)
Takže, tady to je: letty-letters.blog.cz
L. ;)
...
(Barunka, 19. 9. 2010 14:15)
No, ještě aby Healey nebyla nadaná s takovými rodiči. :-) Nejvíc mě dostává, jak z ní všichni naskakují, protože jim připomíná Snapea. Doufám, že se tu brzo něco objeví, zjistila jsem, že začínám být závislá na další povídkářce. Jsem na tvých stránkách denně, jestli něco nepřibylo :-)
Pobavilo mě, že tě povídka napadla na houbách. Mě vždycky nejvíc nápadů přichází, když chodím běhat a to je dost podobný, protože vzhledem k tomu, kde bydlím, většinou nějakou houbu přinesu :-)
....
(Lady Letty, 27. 9. 2010 18:23)