2.kapitola: Edenin příběh
2. Edenin příběh
Aby Healey vůbec rozuměla jejím slovům, nejprve se pokusila vysvětlit všechny názvy a důležité věci, které by normální kouzelník měl vědět - s příběhem Harryho Pottera, s Bradavicemi, kouzly, Fénixovým řádem a všechny možnými pojmy-od slova Smrtijed až po Denního věštce. Když se ujistila, že Healey vše chápe dala se konečně do vysvětlování. Všemožně se přitom ošívala, jako by jí to bylo proti srsti. Nakonec však zhrouceně zůstala sedět, bezvýrazně mluvila a hleděla do mihotajících se plamenů...bolelo to.
„S tvým otcem jsem se seznámila...na jedné škole čar a kouzel-jmenovala se Bradavice, jako mladá začínající profesorka obrany proti černé magii. Nejprve jsme si vůbec nerozuměli. Nakonec, jak už to chodí,“ zhluboka si povzdechla a přejela si dlaní přes tvář, „jsme se do sebe zamilovali a já zjistila, že čekám miminko...Pak jsme se však...kvůli nějaké blbosti hrozně pohádali a já mu to už nestačila říct.“ Vypadala, jako by provedla něco strašného. „Chtěla jsem, ale on se ke mně otočil zády, a tak jsme se rozešli a já dala výpověď. Nemohla jsem s ním být pod jednou střechou. Odešla jsem z Bradavic a začala nanovo. Koupila jsem si tenhle byt a nastěhovala se do něj. Pár měsíců nato jsi se mi narodila ty, Healey.“ Odmlčela se.
Dívka na ni jen smutně, chápavě hleděla. Bylo to hrozné; vidět někoho takhle trpět jen při pouhých vzpomínkách. Vzpomínkách, kterých její matka litovala a zároveň je milovala nade vše. Z jejích slov Healey pochopila, že měla toho muže velice ráda. Přilnula k němu a pak...nastala ta chyba, zvrat, hloupé neštěstí...? Nedovedla to posoudit.
„Tehdy však nastaly ty problémy. Z nějakého důvodu mě začali pronásledovat smrtijedi,“ pokračovala Eden. „Jednou mě napadli...a já se musela i s tebou, tedy ti mohly být tak dva měsíce, dát na útěk. Asistované přemístění nelze provést s dětmi mladšími jednoho roku. V tom případě mi zbývala jen poslední možnost-někam tě schovat. Rychle jsem tě tedy předala do...do dětského domova,“ hlas jí selhal, „a zmizela,“ zašeptala tiše. „Toho večera jsem totiž zjistila, že vůbec nejdou po mě, ale po tobě a...v mudlovském dětském domově tě nikdy nemohli najít. A taky, že ne. Já sama jsem utekla do Kanady. Nemohla jsem přijít dřív, žila jsem v utajení, ale teď jsem se vrátila abych tě mohla ochránit.“ Vzhlédla a dlouze se dívce zadívala do očí. „Odvezu tě na nejbezpečnější místo na světě, do Bradavic. Jsi čarodějka, Healey a budeš se učit na škole čar a kouzel,“ zakončila smutně.
Healey to celé připadalo neuvěřitelně procítěné, jako nějaká obrovská tragédie... zároveň to však bylo nějakým způsobem stručné, něco v tom příběhu postrádala. Přesto však byl...fascinující, byl to příběh její matky, a ona jen zůstala sedět s pusou dokořán.
„Neboj, s ředitelem jsem to už domluvila,“ ujistila ji Eden už zase pevným hlasem a nejistě se usmála.
Healey najednou nevěděla co na to říci. Přišlo jí to neskutečné. Vždyť sotva pár hodin ví o kouzlech...Skoro se ničemu z toho neodvažovala uvěřit. Ovšem, to co říkala Eden mělo i něco do sebe...Avšak, měla se radovat? Z čeho?
„A kdo je můj otec?“ zeptala se nakonec, tak tiše až ji skoro nebylo slyšet, „učí ještě v Bradavicích?“
Eden se k ní pomalu naklonila. „Máš moc otázek, Heal, odpovědi na ně si budeš muset najít sama. V tomhle ti nepomohu.“
Healey se zamračila. „Ale já bych to ráda věděla. A stejně, budu tam zase sama,“ dodala.
„Ne, budu tam s tebou,“ donutila se Eden k úsměvu.
Healey se na ni pronikavě zadívala. „Ale jak-“
„Od tohoto roku znovu přijmu místo,“ vysvětlila jí matka.
Healey se chápavě usmála, pak se však zarazila. „Když, já vůbec nic neumím...“ prohlásila, „To jako v patnácti budu v první třídě?“
„Říká se v prvním ročníku a ne, půjdeš normálně do šestého,“ opravila ji Eden.
„Ale, měla bych být v devátém,“ odvětila Healey.
Eden se rozesmála. „Ty jsi to ještě nepochopila? Ne, v devátém opravdu ne. V Bradavicích se do prvního ročníku přijímají děti od jedenácti let-to jsou ti prváčci, a vycházejí v sedmnácti-v sedmém ročníku.“
„Ale proč, když jsem tedy kouzelnice, jsem tu pozvánku už dávno nedostala?“
„Myslím, že jsi byla tak dobře schovaná, že tě prostě nemohli najít a ani o tobě nevěděli. Já jsem jim rozhodně nic neřekla,“ ujistila ji Eden.
„Aha, hmm a jak to tedy vlastně bude? Nemám žádnou výbavu a o kouzlech vůbec nic nevím,“ ušklíbla se Healey.
„To vše se vyřeší zítra. A abys dohnala páťáky, budeš se muset celé prázdniny pilně učit, všechno si nastudovat.“
Healey ta představa ani trochu nevadila, naopak, přímo se na to třásla.
„A to se budu učit sama?“ zareagovala ihned.
Eden se na chvilku zamyslela. „Ne, to asi nepůjde. Domluvím se s ostatními a někdo z nich se určitě uvolí...zítra vyrazíme na nákupy. Vybereme ti nějaké pořádné mudlovské oblečení, abys měla v čem chodit, hábit, hůlku a taky pomůcky na hodiny. Mimochodem, v tomto bytě nemůžeme zůstat, je to příliš nebezpečné. Dnes tu jen přespíme a zítra půjdeme jinam-do kouzelnického domu.“
„A...paní-“ začala Healey ale Eden ji přerušila. „Říkej mi Eden, nebo pokud budeš chtít, tak mami.“
„Ano, tak tedy...ehm mami, proč máme každá jiné příjmení? Táta se jmenoval Down?“ Znovu ztišila hlas a sklopila pohled, věděla, že její matce toto téma není příjemné, ale byly to informace, které potřebovala vědět, potřebovala...!
„Ne, jmenoval se jinak. Downová se jmenuješ jen proto, jak mě to v tu chvilku napadlo. Šli po tobě smrtijedi,“ sdělila jí Eden bezvýrazně a její tvář se naráz proměnila v kamennou masku, „a tak jsem ti musela vymyslet jiné příjmení, aby tě nemohli vypátrat... A teď konec povídání, vše se časem dozvíš a zítra nás čeká náročný den. Hezky honem do postele.“ Když postřehla dívčin výraz musela se však aspoň pousmát. „Jistě, já vím, jsi už velká, dobrá, zvaž to tedy sama,“ šibalsky zamrkala. „Buď tu budeš okounět do půlnoci, nebo se vyspíš a zítra si budeš moci užívat.“
Healey, ačkoliv samozřejmě byla tvrdohlavá jako mezek, nebyla tak hloupá a po chvilce opravdu musela uznat, že Eden má pravdu.
Seděla na okně ve svém pokoji a pozorovala ulici pod sebou. Za celou dobu jí neprojelo jediné auto. Bylo kolem půlnoci a Healey nemohla usnout. Hernu na rohu už dávno zavřeli a všude panoval klid a ticho. Zvedla zrak a pohlédla na měsíc v úplňku, byl krásný a zářil na tmavé obloze jako maják, ukazující cestu všem zbloudilým. Snad pomůže i jí... Probírala fakta, která se v posledních několika málo hodinách dozvěděla. Je čarodějka a to se nezmění, nastoupí do nové školy, možná si i konečně najde nové kamarády a...také bude pátrat po svém otci. Musí to vědět...
Někde zavyl pes...nebo nějaké jiné stvoření? Nevěděla, už ne...Pomalu sklouzla z parapetu a vydala se potemnělou místností ke své posteli, v hlavě neuspořádaný zmatek.