1. kapitola: Známá, neznámá.
1. Známá, neznámá
„Healey! Healey Downová! okamžitě slez z té střechy a pojď sem,“ ozval se přísný hlas mudlovské vychovatelky.
Dívka protočila panenky: „Ježkovi oči, co zase chce?“ Starou Milenu přímo nenáviděla. Byla mrzutá, do všeho strkala nos a neustále ji musela otravovat a kibicovat.
Healey s povzdechem slezla dolů přičemž se jí podařilo natrhnout si svou obnošenou, pod kolena dlouhou hnědou sukni.
Vychovatelka na ni už čekala, ale nebyla sama. S ní tam stála velice pohledná mladá dáma.
Healey se zarazila. Tohle se jí rozhodně nelíbilo, to ne...Došla až k nim.
„Ehm...dobrý den,“ pozdravila neznámou odměřeně a přitom si prohlížela své ošoupané střevíce. Mohlo jí být tak patnáct, ovšem díky oblečení vypadala rázem o několik let mladší
„Healey! jak to zase vypadáš!“ vykřikla Milena a drapla ji za rameno. „No jen se podívej! to je tvoje jediná sukně!“ a pohoršeně ukázala na díru.
Dívka ale vypadala, jako by jí to bylo úplně jedno. Rentgenovala teď pohledem ženu před sebou: Měla štíhlou postavu, plavé, vlnité vlasy na ramena, zelený svetr a tmavé kalhoty. Pod paží svírala něco, co mohlo na první pohled vypadat jako docela obyčejný černý kabát. Healey si ale rozhodně nemyslela, že by to byl kabát. Spíše to vypadalo jako nějaký plášť nebo, nebo hábit...
Žena si povšimla kam se děvče dívá, odkašlala si a přitiskla si látku blíž k tělu.
„Takže ty jsi Healey?“ zeptala se. „Těší mě,“ a napřáhla k ní ruku.
„Mě...také,“ potřásla jí Healey. Ve chvíli kdy uchopila ženinu ruku jako by jí projel elektrický proud. Zprudka se nadechla a ucukla. I ta neznámá vypadala překvapeně.
„Tak, Healey...no co se tváříš tak hloupě,“ šťouchla do ní vychovatelka, „tohle je paní Ernbachová, ráda by tě adoptovala.“
„A-aha,“ dostala ze sebe dívka a pronikavýma černýma očima se zadívala na svou matku. Teď už to věděla.
Eden se usmála; tolik se podobala svému otci...Vlastně, i po tolika letech jí scházel. Scházel jí Severus Snape...moc. Ale to, co tenkrát udělal ji ještě stále bolelo. Zůstaly však jen vzpomínky, neměla už vícekrát tu odvahu se vrátit a vyříkat si to...bolelo to.
***
Druhý den přišla paní Ernbachová znovu. K večeru si jela pro Healey.
Děvče už stálo před sirotčincem a v ruce svíralo jedinou tašku. Neměla moc věcí. Navlečena byla do příšerného pískově žlutého svetru a vybledlých fialových manžestráků, které jí končily někde nad kotníky. Černé rovné vlasy měla volně rozpuštěné a splývaly jí po zádech, skoro až k pasu. Byla vysoká a štíhlá, ve tváři kamenný výraz. Když uviděla Eden, vzdychla si a odevzdaně se jí vydala naproti. Nevěděla co ji čeká, nevěděla vůbec nic. S dětmi ze sirotčince se loučit nemusela-neměla žádné kamarády.
„Ach Healey!“ objala ji Eden. „Tolik jsem se těšila.“
Healey se donutila k úsměvu. „To já taky.“
„Tak, teď pojedeme ke mně domů...ale nebude se ti tam líbit.“ Pohladila ji po vlasech, jako by byla ještě malá „Pojedeme taxíkem!“ dodala vzrušeně. Dívka se na ni nechápavě upřela své pronikavé inteligentní oči.´Co je tak úžasného na jízdě taxíkem?´
Vyšly ven na ulici, auto přijelo téměř okamžitě. Nasoukaly se dovnitř a vyrazily.
Healey byla zvědavá, jak bude její nový domov vypadat, čekala nějaký krásný velkolepý dům, nebo aspoň moderní byt, překvapilo ji proto, když zastavili před špinavou uličkou ve špinavé městské čtvrti.
Mezitím už padla tma a jen pár pouličních lamp matně osvětlovalo chodník a zavřené potemnělé krámy. Bylo tam ticho jako v hrobě, jen občas se díky místní herně, hned na rohu, ozvalo zahulákání nějakého opilce, který se právě vypotácel ven, a když vystoupily udeřil je do nosu silný zápach-asi jako by se ocitly na velmi neudržovaných veřejných záchodcích.
Tohle tedy nečekala; paní Ernbachová nevypadala jako obyvatelka takové díry.
„Je to tu ohavné,“ nakrčila Eden nos, „pojď, radši zmizíme.“ Zaplatila za odvoz a pak spolu s Healey zamířila právě do té nevábně vyhlížející uličky. Minuly praskající a poblikávající lampu a zastavily se.
Ulička vedla ještě dál ale víc než k druhým domovním dveřím nedohlédly. Po pravé straně měly jakousi odrolenou a posprejovanou betonovou zeď a vlevo se táhlo asi pět nebo šest oprýskaných bytovek, nalepených jedna na druhé a zahalených tmou.
Eden vytáhla klíč a rychle ho zastrčila do zámku. Jemně to vrzlo a dveře se otevřely.
„Tak jdeme.“
Byla tam tma jako v pytli, vlhko a smrdělo to tam zatuchlinou.
Eden několikrát zacvakala vypínačem. Nic.
„Ale né! To to ještě neopravili?! myslela jsem že...“ nedokončila větu a povzdechla si. „Tohle se stávalo často-prostě nejde rozsvítit...a já nenávidím tmu. Healey, nezlob se na mě, všechno ti to potom vysvětlím...“ s těmito váhavými slovy vytáhla...ano, vytáhla hůlku.
„Lumos,“ zašeptala a špička hůlky se rozzářila jasným světlem.
Healey jen zůstala stát s pusou dokořán. Eden na ni mrkla „Teď už se nebojím.“ A s veselým úsměvem začala stoupat do schodů. Její byt byl ve třetím patře, odemkla stejně rychle a obratně jako předtím a nakoukla dovnitř. „Tak šup, Heal, nechci aby nás tu někdo viděl,“ pobízela.
Dívka na nic nečekala a vklouzla dovnitř.
Strašně to tam páchlo plísní, snad ještě víc než na chodbě. Eden vešla dveřmi hned za ní a světlo z její hůlky na chvilku ozářilo podlahu a stěny.
Healey se zvedl žaludek-byly celé prokvetlé plísní.
„Ooh to je příšerné!“ zakryla si Eden rukou pusu. „To je mnohem, mnohem horší, něž když jsem tu byla naposled."
„Jak naposled? Vy tu snad nebydlíte?“ zajímala se Healey s očima navrch hlavy.
„Ne, nebydlím. Před pár dny jsem se vrátila z Kanady,“ pousmála se Eden a zavřela za sebou. „Ale takhle to nemůžeme nechat předěláme to, co myslíš?“
Healey nadšeně přikývla. Rozhodně jí používání kouzel děsivé nepřipadalo...jako by to bylo přirozené...jako by to znala.
Eden v bytě rozsvítila a Healey spatřila, že stojí v malé předsíňce se starým věšákem a pár skříněmi ověšenými pavučinami. Vpravo i vlevo od nich byly dvoje zavřené dveře a přímo před nimi nebyly vůbec žádné-na konci chodby nejspíš vedly do obýváku a kuchyně.
„Jako první bychom asi měli odstranit tu plíseň,“ konstatovala Eden.
„Vůbec se tady nedá dýchat, fuj.“
Přešla do kuchyně a zhodnotila situaci. Pak jediným mávnutím hůlky provedla svůj plán. Celý byt se teď skvěl bělostným nátěrem, ani stopy po předchozí špíně. Postupně ho celý zařídily přesně tak, jak obě chtěly- Prostorná moderní kuchyň, obývák s krbem, Healeynin a Edenin pokoj. Vše zvětšené kouzly.
Eden si odnesla věci do své ložnice, převlékla se a dala se do vaření večeře.
Healey začínala být tahle žena velmi sympatická. Chovala se k ní mile a zřejmě ji měla i ráda. Překvapilo ji ale, že ani neviděla Edenina muže, přítele, partnera...tedy pokud nějakého má. Jistě to bylo trochu neslušné, kde by se také ale naučila pravidla slušného chování, že? A tak se na to zdráhavě zeptala.
„Ehm, vy nejste vdaná?“
„Nejsem,“odpověděla prostě Eden.
„A-a ani žádného přítele nemáte?“ pokračovala Healey po chvilce zaváhání a nakoukla do hrnce s vajíčky.
„Ne, Healey, nemám. Žiji sama, ehe, tedy žila jsem sama,“ usmála se na ni. Doufala, že by s tím mohla Healey počkat. V hloubi duše ale věděla, že by na tuto otázku stejně dřív, nebo později došlo.
„Hele, Healey, víš kde máš pokoj, že jo? Tak si tam běž dát tašky a připravit si postel, až to budeš mít hotové tak se zase vrať, bude večeře, ano?“
Dívka přikývla a odešla. V předsíni popadla svoje věci a vstoupila do pokoje který jí Eden vyčlenila.
V rohu byla obrovská postel s nebesy, na zemi měkoučký koberec, noční stolek ozařovala starodávná lampa, jež na něm stála a otevřeným oknem, za kterým už vládu převzala temnota, dovnitř proudil teplý letní vzduch. Pokoj nebyl moc velký, ale ani moc malý, tak akorát pro jednoho člověka.
Healey došla k posteli a ozkoušela peřiny a matraci. Vše jí naprosto vyhovovalo, jako by jí Eden znala úplně od mala. Vybalovat se jí vůbec nechtělo a tak hodila tašku do kouta, posadila se, sundala si ponožky a jen tak se tam procházela po koberci. Nemohla se toho pocitu nabažit, bylo to tak úžasné, nikdy nezažila takovou hebkost, takové pohodlí.
Slastně si vzdychla a svalila se na zem, prostě se jí zachtělo, tak to udělala. Taková krása, v nic lepšího ani nemohla doufat. Zamyšleně pohlédla na stěnu, vůbec už si nedovedla představit jak hrozně ještě před chvilkou všechny vypadaly. Koberec jí příjemně podkládal záda a jí se najednou zachtělo strašně spát. Přemáhala se, teď si přece bude užívat, nebo snad ne?
Ležela a uvažovala o svém novém životě. O tom jaký bude a o tom jaký byl ten starý. Nevěděla jestli cítí radost, obavy nebo smutek, teď mohla jen trpně čekat co se bude dít.
Přibližně po čtvrt hodině zaslechla Edenino volání. S obrovským přemáháním se tedy zvedla a zamířila do kuchyně. Nechtělo se jí. Klidně by tam na zemi usnula.
Eden právě sundávala z pánve poslední chleba ve vajíčku. Usmála se na ni a odnesla talíř na stůl.
Dívka se posadila na židli a Eden si sedla naproti ní. „Hořčici?“ nabídla jí.
„Ne, děkuji, nemám ji ráda,“ odmítla dívka a zakousla se do křupavého chleba. Musela uznat, že Eden umí vařit velice dobře. I když to bylo jen obyčejné jídlo, Healey se ještě nikdy nenajedla lépe.
V sirotčinci vařili pořád dokola je samé blafy- hrachová kaše, fazole, dušená mrkev s gumovým masem... hrachová kaše, fazole, dušená mrkev s gumovým masem. Byla ráda, že odtamtud vypadla.
Když dojedly, pomalu se přesunuly před krb, upíjely džus a pomalu se poznávaly. Healey, i přes svůj věk, se nedokázala ovládnout a zvědavě se vyptávala na všechno možné.
„Healey já, já asi začnu tím nejhlavnějším,“ zarazila ji Eden. Zhluboka si povzdechla, jako by se připravovala na velice dlouhou a velice bolestivou smrt, „že...jsem-“
„Moje matka?“ naoko nadhodila Healey.
Eden se na ni podívala tak vyplašeně až ji to zarazilo.
„Jak...?“
„Tak...mě to trklo, když jsme si podaly ruce, ale nebyla jsem si tím jistá,“ vyhrkla rychle Healey aby napravila...chybu?
„Ano, máš pravdu. Je to tak,“ přitakala Eden váhavě.
Healey se usmála. O takových příbězích vždy jen fantazírovala, nebo četla; tohle však byla skutečnost...Už otevírala pusu, k další otázce, ale Eden ji pohybem ruky zarazila: „Nejprve si vyslechni co ti chci říct.“